Hanstedt – Jedni jsou člověka nejlepšími přáteli, jiní mu občas vyvolávají strach a hrůzu. Přestože jsou jejich role vůči lidem naprosto odlišné, mezi psem a vlkem mohou vzniknout srdcervoucí přátelství. Tanja Askani to využívá k záchraně vlčích mláďat a v rozhovoru s TAG24 si připomíná jedinečné trio.

Jak velkou pomocí mohou psi být při své práci, poznala Tanja Askani už u svého prvního vlčatě. „Polární fena Flocke byla dva dny stará, když ji našli mezi mrtvou matkou a jejími mrtvými sourozenci,“ řekla ošetřovatelka.

Malá fena byla velmi oslabená a nesnášela náhradní mléko. Bez matky hrozila smrt. Tuto roli překvapivě převzal Senta, pes ošetřovatelky, a tak zachránil ještě mladý vlčí život.

„Senta ji kojila, zahřívala, lízala jí bříško a staral se o ni,“ vypráví rodilá Čechyně.

Tento druh vztahu je však spíše výjimkou než pravidlem. Pro Askaniho je nejlepší přítel člověka jakýmsi tlumočníkem. „Pes poskytuje vlčatě rychleji a jasněji pocit bezpečí a pomáhá mu získat důvěru. Navzdory mnoha rozdílům dokáže vlčátko lépe číst a rozumět psí řeči než lidské,“ vysvětluje.

Proto je přítomnost psa na začátku velmi užitečná. „Díky psu je adaptace přirozenější, méně stresující a podstatně rychlejší,“ říká vyučená zootechnička.

Vztah mezi vlčatky a psy byl zpočátku přátelský a hravý. Psi v tomto období přebírají roli učitelů, dozorců i herních společníků. Nahrazují malým ztracený smeč.

Časem se však rozdíly mezi vlkem a psem stávají čím dál výraznějšími. Zatímco psi zůstávají do jisté míry závislí, vlci přebírají jinou úlohu: zachování svého druhu.

Mladí vlci opouštějí své rodiny a hledají vlastní území a partnery. „Všechno ostatní by pro vlka bylo sebedestruktivní,“ říká Askani. Toto chování nastupuje s dosažením pohlavní dospělosti, kdy je vlk dva, u severských poddruhů tři roky starý.

Pro psa i vlka to znamená přátelství na čas.

Výjimečný vztah tohoto druhu však existoval mezi polární vlčicí Naajou, jezevčicí Amsel a mufloním jehnětem Emi, jehož matka zemřela při porodu.

Naaja přišla v roce 2010 jako štěně z Kanady do Německa a potřebovala intenzivní péči, kterou dostala doma u Tanji Askani.

Mezi‑druhová zvířecí přátelství nejsou nijak výjimečná, protože mláďata mají velkou potřebu blízkosti a hry.

„Co mě však v tomto případě nejvíc fascinovalo, byla rozmanitost těchto zvířat a přesto jejich schopnost komunikovat a společně si vymýšlet hry. Navzájem se rozuměli a zůstali přáteli, i když se jejich velikost a životní podmínky výrazně změnily,“ vypráví Askani.

Ve čtyřech měsících se Naaja přestěhovala do vlčího výběhu ve volném parku. Přesto mohla občas výběh opustit, aby se setkala se svými kamarády z dětství.

Tyto setkání trvala až do pozdního léta. Pak se Emi přestěhovala na filmový zvířecí statek. „Byla to dojemná a nezapomenutelná doba,“ shrnuje Askani. Všechny tři už nyní nežijí.

Další příležitost k takovému přátelství se pravděpodobně objeví na jaře, kdy další osamělé vlčata přijdou pod péči rodilé Čechy.