Moritzburg – Jedna životní rána otřese dosud jistým životem: po smrti manžela musí Ramona Schäferová (58) opustit dům s zahradou a rozloučit se se svým rottweilrem Pee‑Jem (7). Kam však s  psem , když se společný život najednou stane nemožným?

V novém dvoupokojovém bytě není místo pro rottweilera, který je zvyklý žít venku: „Rozbít mi srdce, Pee‑J je totiž částí mého muže. Ale není to jinak,“ říká majitelka smutně.

Od úmrtí manžela vychází Pee‑J jen dvakrát denně na pár minut ze svého výběhu. Většinu dne tam tráví, což se projevuje: hlasité štěkání, vrčení a ukazování zubů.

Po krátké době se pes však uklidní, napije se vody a vrtí ocasem: „K mé fenečce je opravdu milý, ale s ostatními psy nebo dětmi to prostě nejde.“

Podporu dostává Ramona Schäfer od souseda. Sama se po jednom incidentu sotva odváží k psovi přiblížit: „Kousl mě za ruku, od té doby mám velké obavy, vstoupit do jeho výběhu.“

Zkušená dresdinská trenérka psů Conny Wolf (56) uvádí: „Když je pes agresivní v důsledku traumatu, nesmí být nikdy trestán ani korigován.“

Jde spíše o to, „s klidem, výcvikem a pozitivním posilováním jako první krok vybudovat masku pomocí klasické podmíněnosti“.