Hanstedt – Tanja Askani se ponořila do světa, který mnoha zůstává skrytý. Ošetřovatelka vychovává divoké vlky, mazlí se s nimi, je pro ně oporou. A zná nebezpečí.

Askani pracuje v přírodním parku Lüneburger Heide už více než 30 let. Začala jako sokolnice a spolu se svým manželem pomohla vybudovat první sokolnici v severním Německu.

V té době bylo jen málo záchranných stanic pro volně žijící zvířata, a tak k nim přicházelo mnoho zvířat – zejména na jaře byla její „dětská kolébka“ pravidelně plná. „V roce 1992 jsem držela v náručí svého prvního vlčatka a poprvé jsem pocítila, jak malé vlčí srdce bije,“ vzpomíná sokolnice.

Její vášeň pro tato zvířata se rozhořela. O několik let později zachránila několikahodinové opuštěné vlčátko. „Najednou mi bylo jasné: chci svůj další životní směr věnovat vlkům. Cítím to jako povolání,“ připomíná z Hanstedtu.

Askani je v přírodním parku jedinou zodpovědnou osobou za vlky a je pro ně k dispozici nonstop. „Nejen když mě potřebují,“ říká. Především mláďata u ní dostávají velmi intenzivní péči.

Důvěru vlka si člověk nedostane zadarmo. „Musí se o ni denně starat a obnovovat. Když je jednou narušena lidskou chybou, možná i drobným rozhodnutím, je poškozena navždy. Vlci chyby neodpouštějí, nikdy,“ zdůrazňuje Askani.

"Během dvou let se vztah mezi mnou a ošetřovaným mění. Pak jsme na rovných podmínkách, charakterizovaných vzájemným respektem," vysvětluje.

Navzdory úzkému vztahu si Askani uvědomuje, kde jsou hranice.

"Není to naše společné bydlení. Vlk chce žít s ostatními vlky, být v jejich blízkosti, a přesně ví, že jsem člověk, ne vlk," říká šepkačka vlků.

Zvířata ji po všech těch letech stále dokážou překvapovat. "Obzvláště mě fascinuje, jak dokážou být zároveň jemná i divoká, samostatná a přitom sociálně propojená. Každé setkání mi ukazuje, jak jsou tato zvířata komplexní, citlivá a úžasná," chválí ošetřovatelka zvířat.

"Pro mě je to výjimečný dar zažít tuto důvěru. Okamžiky, kdy se vlk zcela spolehne na mě, jsou jedinečné a ukazují, jak hluboké může být pouto mezi člověkem a zvířetem," říká Askani.

Je pro obyvatele severního Německa jasné, že i při úzkém vztahu k zvířatům hrozí při práci s nimi nebezpečí.

„Samozřejmě, že moji vlci nejsou pudlíci ani jezevčci. Stále jsou to vlci – s zuby, drápy, velkou svalovou hmotou a nezkreslenými instinkty,“ říká.

Každý vlk je jedinečný. Existuje odvážlivec, jemný, plachý, vtipálek a mnoho dalších.

„Osobně mi je snazší pochopit vlky a odhadnout jejich chování než chování mnoha lidí,“ přiznává Askani.

Expertka na vlky se však nevidí jako součást smečky. Mezi vlčicí a vlkem není žádný papír.

„Vlci nevidí ve svém lidském ošetřovateli sociálního partnera, ani když jsou s ním 24 hodin denně v zoo, možná dokonce na všech čtyřech a žvýkají syrové maso, nebo se alespoň tak chovají,“ vysvětluje. Kdo to tvrdí, nezná zvířata – ani sebe sama.

Ale i mezi Askani a vlky není žádný papír, což ukazuje její odpověď na otázku, který vlk je její nejoblíbenější.

„Stejně jako matka nemůže říct, které dítě miluje nejvíc, nemohu ani já. Každý vlk je jedinečný a každý se se mnou spojuje svým vlastním příběhem. I vlci, kteří nás už opustili, zůstávají nezapomenuti,“ říká.