V tento víkend před přesně 36 lety zažil Jörg Hinz (70) pád Berlínské zdi jako občan NDR uprostřed Středozemního moře. Dne 9. listopadu pracoval jako DJ a animátor na palubě ndr‑ křižovatelského lodi „Arkona“, která byla zakotvena v přístavu Limassol na Kypru. Právě během své první služební cesty za železnou oponou náhle a nečekaně spadla. Hinz byl osudem dne Němců v západní zahraničí náhle překvapen. Zde vypráví svůj příběh o pádu zdi. Začíná v opevněné NDR a končí návratem do otevřených hranic na západ.

Od roku 1985 byl Jörg Hinz (70) uměleckým vystupujícím v NDR s oficiálním pracovním oprávněním. Jezdil po celé NDR na show, byl oblíbeným hostujícím DJ v hostinci „Weiße Taube“ v Pirně a v rekreačním domě FDGB „Am Fichtelberg“ v Oberwiesenthalu.

„Musel jsem být opravdu dobrý, protože v roce 1987 jsem byl povolán na námořní výletní loď MS Arkona v NDR jako DJ, entertainer a animátor.“ Na palubě moderoval, zpíval a parodoval a hodně se pohyboval. Ovšem jen východní blok – Riga, Leningrad, Soči.

Pak v roce 1989 přišla nabídka první plavby do NSW (ne-sociálního hospodářského území). Trasa tentokrát zahrnovala pro občany NDR tak exotické cíle jako Lisabon, Kypr a Tenerife.

„Moje žena Ilona byla okamžitě prohlášena za mou technickou asistentku a mohla jet s námi. Naše děti Stefanie (5) a Marcel (12) musely zůstat doma. Uklidnili jsme je – 18. prosince 1989 jsme se vrátili.“

Když v NDR začaly první pondělní demonstrace, loď „Arkona“ vyplula z Warnemu nde.

Hinz si vzpomíná: „Za „Čajovým konvičkou“ jsme poprvé vyjeli směrem do Anglie a s prudkým větrem síly 12 jsme přepluli Biskajsko.“

Hinzovi bydleli v předposlední kajutě vzadu na středním palubě. „Jelo to jako výtah nahoru a dolů.“

Ráno 9. listopadu 1989 zakotvila „Arkona“ v přístavu Limassol na Kypru. „Ilona a já jsme se jako členové posádky zúčastnili prohlídky města, poprvé jsme viděli pomerančovníky a palmy v přírodě a procházeli se nákupní čtvrtí – poprvé v úplně jiném světě.“

Další ráno chtěl ještě jednou zajít do města koupit vánoční dárky pro Stefanii a Marcela. „Moje žena nechtěla jít, řekla: ‚Jdi sám.‘“

Hinz vědomě nastoupil do černé Mercedes‑Stretch limuzíny, která stála na terminálu jako taxi. „Měl jsem u sebe 50 DM, které jsem předem vyměnil za DDR‑marky v poměru jedna k devíti.“

Jakmile našel dárky, chtěl ještě v televizi obchodě prohlédnout žádoucí kovové kazety pro pásku.

Tam se zarazil: „V regálu stály nejnovější televizory a všechny ukazovaly ten samý program – lidi na berlínské zdi! Nemohl uvěřit vlastním očím.“

Co si nedokázal představit: V noci, 2500 kilometrů leteckou vzdáleností v Berlíně, zeď padla.

„Rozjel jsem se první dostupnou taxíkem zpátky k lodi, v transu se vyhrabal po palubě a spěchal k našemu radiostanici.“ Ten měl zkontrolovat místní televizní kanály, protože Hinz chtěl mít jistotu, co viděl. Oba upřeně sledovali stejné záběry z přepadlé berlínské zdi.

Co Hinz viděl v limassonském televizi obchodě, nebyl film, ale nová realita doma. „Rozběhl jsem se k Iloně do naší kajuty a křičel: ‚Nevěříš, zeď je otevřená!‘“

Když se pár ještě nedůvěřivě díval na sebe, zaznělo už oznámení kapitána přes stropní reproduktory: „Vážení cestující, rád bych vás informoval, že dnes …“ Znělo to trochu jako Hans‑Dietrich Genscher (†89) před uprchlíky v německé ambasádě v Praze.

"Teď už bylo jasné, proč cestující z telefonních budek v přístavu nemohli domů kontaktovat své blízké. Asi byli na Ku'dammu."

Na palubě se vítr rychle otáčel. „Soudruh“ jako povinný titul pro personál zmizel. Politický důstojník – obvykle v činnosti Státní bezpečnosti a zodpovědný za všechny konspirační úkoly na lodi – tiše opustil svou pohodlnou kajutu. A noví výletníci najednou nastoupili na palubu z jiné DDR.

V bazénu se konaly masové plavecké párty a všichni křičeli: „Jsme lid!“

Na konci prosince ’89, když se vrátili domů, přivítala je malá Stefanie (dnes 41, docentka v Berlíně) a Marcel (dnes 48, technik akcí na Rujně) a hrdě řekli: „Mami, tati, už jsme byli v Západním Berlíně!“

Na Vánoce přišly dárky z Limassolu – pro Stefanie plyšová hračka, pro Marcela malé autíčko. O rok později se celá rodina přihlásila na společnou cestu na „Arkona“.

V roce 2013 se Hinz ještě jednou vrátil do Limassolu – tentokrát na palubě MS „Europa 2“. „Tam stále stály staré telefonní budky z cesty v roce 1989 u terminálu. I černé Mercedes‑taxíčko ještě jezdilo.“ Před dvěma týdny byl Hinz opět v Limassolu na lodi „Mein Schiff 5“ – téměř přesně ke výročí své cesty po pádu zdi.

„Mezitím zde stojí nové přístavní terminál. Taxi a telefonní budky zmizely.“ A ani obchod s televizemi už není. „Teď se zde usadil textilní obchod.“

„Fritz Heckert“ byl první výletní loď Východního Německa. Její první plavba se konala ještě před výstavbou zdi, 1. května 1961, a zamířila do Helsinek a Leningradu, později také na Kubu.

Protože na palubě pro občany Východního Německa byly podávány vzácné pochoutky, vzniklo mezi častými nedostatky na pevnině přísloví: „My tady nejsme na „Fritz Heckert“!“

„Vlastenectví“ plavalo v letech 1960 až 1985 jako dovolenková loď FDGB. V roce 1968 byla v Fehmarnbelt zaznamenána útěk z republiky: pasažér se sesunul z okna své kajuty, spadl a byl zachráněn německým námořnictvem.

Celkem více než 200 jak pasažérů, tak členů posádky využilo výlety k útěku na Západ.

Loď "Arkona" se poprvé objevila jako „snová loď“ v televizní sérii ZDF se stejným názvem, která putovala po světových oceánech. Dne 15. října 1985 vyplula z Rostocku‑Warnemündu s 654 loajálními spolubojovníky na svou první plavbu pod vlajkou NDR.

Po několika prodejích byla v roce 2022 rozebrána.

Jörg Hinz ve své knize „Der Kreuzfahrtsüchtige“ (vydáno v roce 2024 u Books on Demand/Norderstedt, 15,50 eura) vypráví mnoho napínavých anekdot ze svého profesního života na různých výletních lodích po celém světě – v jednom kapitole se podrobně věnuje i dni pádu zdi na Kypru.

V současnosti působí jako zábavní redaktor na transatlantických plavbách AIDAmar do Karibiku a od února se z Jižní Ameriky vrací do Hamburku, aby čerpal ze svých memoárů a přednášel o hudební historii.