Princeton (USA) - Dlouho se mělo za to, že za Kuiperovým pásem na okraji sluneční soustavy zeje jen prázdnota. Nyní se však objevilo nebeské těleso, které vědce vyvedlo z míry. Je možné, že ledová trpasličí planeta Pluto má dalšího bratrance?

Čínský astrofyzik Sihao Cheng společně se svým kolegou Jiaxuanem Li a kolegyní Eritas Yang minulý čtvrtek publikovali vědeckou práci, v níž oznámili svůj nový objev.

Jejich aktuálním výzkumným projektem bylo hledání legendární Planety 9.

Jedná se o teoretickou, vědecky dosud neprokázanou devátou planetu sluneční soustavy, jejíž oběžná dráha je údajně dokonce větší než oběžná dráha nejvzdálenější planety Neptun.

V průběhu sedmi let pozorovali tito tři vědci na obloze různé objekty a jeden z nich je obzvláště zaujal: malá tečka, kterou láskyplně pokřtili záhadným názvem "2017 OF201".

Za touto změtí čísel a písmen se ve skutečnosti skrývá další uchazeč o status trpasličí planety. Přesná měření zatím nebyla provedena, ale vědci předpokládají, že malá planeta má přibližný průměr 700 kilometrů.

To z ní dělá po velkém bratranci Plutu druhé největší známé nebeské těleso ve třídě takzvaných transneptunických těles (TNO).

"2017 OF201" je jedním z nejvzdálenějších objektů, které můžeme v naší sluneční soustavě pozorovat.

Vědci již ve sluneční soustavě objevili několik dalších TNO, ale to, co dělá "2017 OF201" tak výjimečným, je nejen jeho hmotnost, ale také jeho extrémně velká oběžná dráha.

Cheng vysvětluje: "Afelium objektu - bod, který je od Slunce nejvzdálenější - je více než 1600krát vzdálenější než Země. Přitom jeho perihelium - bod v nejmenší vzdálenosti od Slunce - je asi 44,5krát větší než perihelium naší planety." Na takto enormně velké dráze potřebuje trpasličí planeta na jeden oběh kolem Slunce neuvěřitelných 25 000 let.

Vědci mohou tuto neúměrně velkou oběžnou dráhu vysvětlit pouze dlouhou historií gravitačních vlivů. Je možné, že se "2017 OF201" v minulosti přiblížil k nějaké větší planetě natolik, že jej gravitace vymrštila jako odstředivka do nekonečného vesmíru a do Oortova oblaku - nejvzdálenějšího okraje naší sluneční soustavy.

Z Oortova oblaku pochází mnoho kusů ledu a hornin, které pak na Zemi vidíme jako zářící komety.